Někdy výplata nestačí, zároveň se ale člověk nechce vzdávat jistoty, že mu každý měsíc přiteče na účet přísun peněz od jeho zaměstnavatele. Řešením, jak si k penězům ze zaměstnání přivydělat něco navíc pak může být podnikání. Podnikání při zaměstnání může být také řešením pro období rozjezdu podnikání – pokud se podnikání podaří úspěšně rozjet, může dát zaměstnanec výpověď a pustit se do svého podnikatelského projektu naplno. Než si však ověří, že jeho podnikatelský nápad bude skutečně fungovat, bude mít z čeho žít.
Pokud se obor podnikání nekryje s oborem, v němž pracujeme jako zaměstnanci, zaměstnavateli do naší samostatné výdělečné „bokovky“ nic není. Není naší povinností ho informovat o tom, že jsme začali vedle své práce ještě podnikat. Pokud ale chceme podnikat ve stejném oboru, v jakém podniká náš zaměstnavatel, měli bychom mu o tom dát vědět. Přesněji řečeno – musíme. Alespoň podle Zákoníku práce. Ten pro takový případ vyžaduje písemný souhlas zaměstnavatele s podnikáním svého zaměstnance. Můžeme mu to samozřejmě zatajit a podnikat ve stejném oboru i bez jeho vědomí – protože lze předpokládat, že by nám souhlas k podnikání stejně nedal. Zaměstnavatelé nejsou obvykle moc nakloněni vedlejším pracovním aktivitám svých zaměstnanců – mají pocit (a leckdy oprávněný), že kvůli této vedlejší činnosti pak šidí své pracovní povinnosti v zaměstnání. V případě, že ale zaměstnavatel přijde na to, že podnikáme bez jeho vědomí ve stejném oboru jako on, máme problém.
Přísnější pravidla pro státní zaměstnance
Pro velkou část státních zaměstnanců – jejich kompletní výčet je uveden v Zákoníku práce, jde zejména o zaměstnance policie, armády, úředníky ministerstev, krajských a obecních úřadů, zaměstnance soudů a třeba i pracovníky správ národních parků – platí přísnější metr. Pokud chtějí podnikat jako osoby samostatně výdělečně činné, potřebují k tomu vždy souhlas instituce, jež je zaměstnává. A podle zákona nesmí být za žádných okolností členy představenstev nebo dozorčích rad v podnikatelských subjektech typu právnických osob (mohou být pouze společníky). Výjimkou je situace, kdy jsou do role člena např. dozorčí rady určité firmy vysláni institucí, která je zaměstnává – a za členství v dozorčí radě nesmějí ani tak pobírat žádnou odměnu.
Povinnost opatřit si písemný souhlas pro vybrané skupiny státních zaměstnanců neplatí pro činnosti typu „svobodné povolání“ – samostatnou vědeckou, pedagogickou, publicistickou, literární nebo uměleckou činnost. Nevztahuje se ani na správu vlastního majetku – jako je pronajímání vlastní nemovitosti.
Zaměstnání a podnikání raději nemíchat
Rozjíždět podnikání a zároveň chodit od pondělka do pátku na osm (nebo třeba i více hodin) do zaměstnání, není nic jednoduchého. Den má jen 24 hodin, z nich člověk spotřebuje nutně část i na spánek (a spát dlouhodobě jen dvě tři hodiny denně se nedá) a brzy se tak může stát, že buď chybí čas, který by bylo potřeba věnovat rozjezdu podnikání nebo čas a síly potřebné pro dobrý výkon zaměstnání. Pokušení vyřizovat si záležitosti související s naším podnikáním v pracovní době, tak může být hodně silné, podléhat mu se však moc nedoporučuje. Nebo je dobré si dát alespoň pozor, aby nás zaměstnavatel „nenačapal“, jak si například vyřizujeme z našeho služebního telefonu hovory související s naším podnikáním (např. s klienty), nebo jak se místo svých pracovních povinností na počítači v práci věnujeme rozesílání obchodních nabídek našim potenciálním klientům. A už vůbec není možné doporučit provádět takovou činnost z firemní schránky našeho zaměstnavatele – byť je to naše pracovní schránka zřízená zaměstnavatelem na naše jméno. Zákoník práce sice připouští používání počítačů, telefonůa dalších technických prostředků zaměstnavatele k soukromým účelům zaměstnance, pouze ale na základě souhlasu zaměstnavatele. A nelze moc předpokládat, že by zaměstnavatel souhlasil s tím, abychom si za jeho peníze (za telefonní hovory apod.), v pracovní době vyřizovali záležitosti spojené s naším podnikáním, které jemu samotnému nic nepřináší, jen nás obírá o čas, který můžeme věnovat práci pro něj.
Nejde ale jen o to skloubit podnikání „na vedlejšák“ časově a organizačně se zaměstnáním. Podnikání při zaměstnání spolkne většinu volného času, což nutně dost poznamená osobní život. Zejména ti, kdo mají rodinu, by měli zvážit, zda možný finanční přínos podnikání převáží nad tím, že nebudou téměř vůbec k dispozici pro rodinné potřeby (a vyváží tak riziko negativních dopadů na rodinný život).
Daně a pojištění
Kdo chce podnikat při zaměstnání, musí si jako kdokoli jiný vyřídit pro své podnikání živnostenské oprávnění a přihlásit se na finančním úřadu k dani z příjmu ze samostatné výdělečné činnosti a u zdravotní pojišťovny a u správy sociálního zabezpečení k placení zdravotního a sociálního pojištění. Protože ale je zároveň zaměstnán a tím pádem už odvádí daně a pojištění ze svého výdělku v zaměstnání (nehledě na mzdové odvody, které za něj odvádí zaměstnavatel), je jeho podnikání považováno z hlediska daní a pojištění za vedlejší činnost. V prvním roce podnikání tak takový podnikatel neodvádí žádné, ani minimální povinné měsíční zálohy na zdravotní a sociální pojištění (ti, kdo mají podnikání jako hlavní zdroj příjmů, musí hned v prvním roce podnikání platit zálohy alespoň v zákonem stanovené minimální výši). Na jaře pak podá spolu s daňovým přiznáním i <strong>přehled výdělků pro zdravotní pojišťovnu a správu sociálního zabezpečení. Pokud jeho příjem z podnikání nepřesáhne stanovenou hranici pro minimální vyměřovací základ (pro rok 2014 je to 62 261 korun), nebude muset za uplynulý rok nic na zdravotním a sociálním doplácet a ani v aktuálním roce žádné zálohy na zdravotní a sociální pojištění neplatí. Pokud hranici minimálního vyměřovacího základu přesáhne, vypočítá si, kolik má doplatit na zdravotním a kolik na sociálním pojištění (a vyplní tyto částky do příslušných přehledů) a vypočítá si také výši záloh na sociální pojištění, které bude celý další rok platit. U zdravotního pojištění se z vedlejší samostatně výdělečné činnosti zálohy platit nemusí ani v dalších letech, není totiž stanovena žádná rozhodná výše výdělku, od níž už povinnost platit zálohy začíná. Podnikatel, který podniká „na vedlejšák“, tak vždy jen v dalším roce musí podat přehled pro pojišťovnu a zaplatit případný doplatek na zdravotním pojištění, pokud jeho příjmy z podnikání překročily minimální vyměřovací základ.
Pokud příjmy z podnikání nepřesáhnou za celý rok výši 6000 korun (míněny jsou veškeré příjmy z podnikání, bez ohledu na vynaložené náklady), nemusí podnikatel podávat daňové přiznání. Jinak ano. V rámci daňového přiznání může uplatnit, jako každý jiný podnikatel, výdajové paušály nebo skutečné náklady. Uplatnit může i slevy na dani (na dítě, na nevydělávající manželku…) – ale jen v případě, že je už neuplatňuje u příjmů ze zaměstnání, stejně tak nesmí uplatňovat např. slevu na dítě v případě, že si dítě již z daní odečítá jeho manželka (manžel). Tyto slevy mohou být použity pouze jednou.
V případě, že jsme si dosud nechávali řešit daňové přiznání zaměstnavatelem, musíme mu se zahájením podnikání oznámit, že si už budeme přiznání od nynějška podávat sami. Důvod mu říkat nemusíme. Jako jeden z podkladů pro vytvoření daňového přiznání budeme od zaměstnavatele potřebovat potvrzení o zdanitelných příjmech za uplynulý rok. Jde o souhrn příjmů ze zaměstnání a přehled záloh na daň a odvodů zaplacených zaměstnavatelem.
Další články z rubriky
- Podnikání při zaměstnání
- Podnikatelský záměr: vypracovaný vzor
- Vlastní kapitál
- Podnikatelský plán
- Živnostenský list: Co je potřeba
- Nápady na podnikání
- Dotace pro začínající podnikatele
- Půjčka pro začínající podnikatele
- Jak podnikat jako OSVČ – jak založit živnost
- V čem začít podnikat
- Další články z rubriky 'Začínám podnikat' »
